Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Do této desky jsem se snažil aktivně vposlouchat několik měsíců. Stále jsem z ní měl poměrně rozporuplné pocity, které se ani s dalším a dalším poslechem nemění. Přišla mně příliš mechanická, instrumentálně egocentrická a často nesevřená, až rozpadající se. Současně jsem si zamiloval několik míst, ke kterým vím, že se budu vracet. Většinou ale jde o fragmenty jednotlivých skladeb, nikoliv o skladby celé. Jakoby chtěl Tosin Abasi v každé skladbě ukázat zcela vše a všemi výrazovými prostředky. Miluji, když v první skladbě v druhé polovině „Arithmophobia“ začne kytara, která jakoby vypadla z pera Davida Tisa z EPHEL DUATH v období „The Painter´s Palette“. Ta skladbě ale od té doby do konce udělá ještě pět kotrmelců, které vždy zcela roztříští to, co bylo budováno.
Nová deska působí, jakoby bylo nepřeberně skvělých nápadů, které se musí všechny použít a sdrátovat dohromady. Celek tak působí jako obrovská a velmi divoce pestrá kytice poupat, které už nikdy nestačí rozkvést a to je škoda.
Jako milovník slapové techniky jsem vždy jásal, když slapovat začal kytarista, „The Madness Of Many“ mě tím zcela přehltila. Zvuk je díky tomu neosobní, příliš mechanický a neživelný. Druhá část desky provzdušňuje celek akustickými polohami, ale i zde se nemohu zbavit dojmu, že jde o univerzitní exibici technicky náročných cvičení. Chybí mi tu cit a smysl pro celek, který tu v minulosti byl.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.